Na ospalém anglickém venkově, na úsvitu viktoriánské éry, žije si vesnička Zeď, která dostala jméno podle impozantní kamenné hradby, jež ji odděluje od přilehlé louky a toho, co je za ní, svůj poklidný život. U jediné mezery ve zdi dnem i nocí stojí stráže, aby zabránily zvědavcům projít ven. Jen jednou za devět let svou hlídku opouštějí, to když se na louce za zdí koná zvláštní a neobyčejný trh.
Tady, ve zdi, se mladý Tristran Thorn zamiloval do krásné Viktorie Foresterové. Ale Viktorie je chladná a vzdálená – tak vzdálená jako hvězda, kterou jednoho mrazivého říjnové večera ona a Tristran vidí padat z nebe. Aby získal Viktoriinu přízeň, přísahá Tristran, že spadlou hvězdu najde a přinese ji své milované.
Tristran však není jediný, kdo hledá nebeský klenot. Jsou jiní, pro které je příslibem mládí a krásy, klíčem ke království, či k obnovení černé magické moci. Chlapec poháněný láskou bude muset skutečně sebrat rozum do hrsti, aby uspěl a přežil v tajemném světě za zdí, kde na sebe spadlé hvězdy berou nejrůznější podobu – a kde mají problémy sklon větvit se do nečekaných směrů nebo se vracet k sobě samým, v čase i prostoru.
Neil Gaiman rozvíjí svou literární magii novým a oslňujícím způsobem – Hvězdný prach bude zářit ve vašem srdci i v paměti dlouho po tom, co dočtete poslední stránku.
Neil Gaiman umí po technické stránce skvěle psát a vládne slovem jako skutečný mistr. Nicméně mě jeho knihy nikdy příliš nezaujaly. Nebyly špatné. Byly pohádkové, absurdní a zajímavé, ale nikdy jsem nechápala, proč je zrovna on tak opěvovaným autorem. Vždycky mi přišlo, že jeho knihám něco chybí. Že nejsou jaksi dotažené do konce. Jelikož miluji film Hvězdný prach už od doby, kdy vyšel poprvé v kinech, rozhodla jsem se přečíst i jeho knižní předlohu. Taková romantická, temná a originální pohádka pro dospělé je přece téměř sázka na jistotu a já konečně docením Gaimanův spisovatelský um. No, po dočtení musím říct, že mě bohužel ani tato kniha nepřesvědčila.
Hvězdný prach je jednoznačně zatím to nejlepší, co jsem od Gaimana četla. Potěší ty, kteří mají rádi pohádky a příběhy plné fantazie. Příběh je svižný, jednoduchý, nápaditý, jen od něj neočekávejte nějakou epickou fantasy. Je to skutečně pohádka, bez nějakých větších zvratů, dramatických momentů nebo výrazného vyvrcholení. Příběh plyne, naši hlavní hrdinové potkávají různé vedlejší postavy, všechno je řízeno náhodou, a i když se Gaiman snažil okořenit příběh trochou té temnoty v podobě navzájem se vraždících následníků trůnu a zlou čarodějnicí, je to všechno v podstatě hrozně miloučké. Především proto, že ani jedna z těchto vedlejších linií nemá v příběhu příliš velkou váhu, spíš se děje tak nějak paralelně, aby bylo o čem psát a na rozdíl od filmu tam nedojde k žádnému příliš promyšlenému vyvrcholení.
A tady se dostáváme k porovnání s filmem. Jak jsem psala výše, kniha se mi ve své podstatě líbila. Čte se dobře, je kraťoučká, ale něco jí chybí. Přišlo mi, že se autor rozepsal, vymyslel skvělý svět, měl rozjeté tři příběhové linie, ale v momentě, kdy konečně kniha začala nabírat na obrátkách po všech těch úvodech, prolozích, seznamování a rozdělování rolí, tak prostě skončí dřív, než se stane něco zajímavého. Film tento problém nemá a v podstatě napravuje a vychytává všechny mouchy, které kniha má. Nic se v něm neděje bez důvodu, hlavní postavy jsou v něm mnohem propracovanější (což většinou bývá naopak), máme tu napínavé finále a navíc výbornou dějovou linii chytačů blesků, která je v knize shrnuta asi na třech stránkách. Takže je to nezvyklé, ale v tomto případě si myslím, že je film lepší a divákovi může nabídnout mnohem víc, než kniha (teď si připadám jako knižní zrádce, že jsem vůbec něco takového napsala, ale je to tak).
Takový problém mám zatím se všemi Gaimanovými knihami. Zajímavé nápady, úžasné slovní obraty a popisy, spousta fantazie, barvitý úvod, který slibuje úžasný příběh...ale pak to vždycky nějak vyšumí a skončí strašně rychle. Dřív, než se čtenář stačí ohřát. Jako by ho v půlce knihy přestalo psaní bavit a chtěl to mít rychle za sebou. Gaiman je prostě mistr úvodů, středy jsou lehce nadprůměrné a závěry mu moc nejdou. Možná by stačilo psát knihy třeba jen o sto stran delší, vždyť 350 stan je celkem běžná tloušťka knihy, o které bych neřekla, že je nějak obsáhlá. 250 stran prostě na takové nápady, jakými Gaiman oplývá, nestačí.
Ale jako pohádka je to dobré.
65%
Originální název: Stardust
Autor: Neil Gaiman
Překlad: Ladislava Vojtková
Rok vydání: 2007
Rok vydání originálu: 1999
Nakladatelství: Polaris
Počet stran: 262
Žádné komentáře:
Okomentovat