Landie: Čtyři poutníci - Jakub Trpiš

Landie vás uchvátí moderními velkoměsty i svou panenskou přírodou. Lidé se zde naučili žít v symbióze s roboty a ostatními životními formami, ale nemusí to tak být navždy. Přízraky se stahují ze severu a útočí stále častěji. Jako by toho nebylo málo, objevil se i tajemný Bezejmenný, který putuje Landií a získává stále větší moc. Ústředními postavami jsou Lajla, Naté, Kobu a Chára, kteří se vyučili v umění materializace. Jejich poslání je zavede do míst, kde celá staletí nikdo nebyl. Při jednom z úkolů bloudí v jeskynním komplexu Abúd Dail, v dalším řeší záhadu města Godrum, které bylo kdysi chloubou východní Landie, ale dnes je opuštěné a zapadané prachem. Nezřídka jim půjde i o život. Jedinečnost Landie spočívá v propojení klasické fantasy s roboty, teleporty a dalšími moderními technologiemi. A nebyl by to Jakub Trpiš, kdyby v sobě příběh nenesl hluboké poselství i jakousi lidskou vřelost sálající z každé strany.

Landie je kniha od mladého českého autora Jakuba Trpiše, kterou vydal na vlastní náklady. Jakub je sympaťák a já vážně obdivuji, že si někdo takhle jde za svým spisovatelským snem na vlastní pěst. Proto jsem si knihu koupila. Navíc jsem na ni viděla skvělé i špatné recenze a chtěla jsem si udělat vlastní názor. Když kniha přišla, byla jsem nadšená. Po vizuální stránce je naprosto úžasná. Krásná pevná vazba, mapa, originální ilustrace (kterým skláním svojí největší poklonu a obdiv smekám před autorkou). Bohužel (a je mi to strašně líto) po obsahové stránce už to taková sláva není, takže nemůžu říct, že bych tuto knihu doporučila. Ale nerada kritizuji černobíle, a tak jsem se vážně usilovně zamyslela, udělala poznámky a pokusím se to tu  nějak shrnout.

Kniha má přes pět set stránek, což samo o sobě není nic špatného, ale tady by rozhodně prospěly rozsáhlé škrty. Knize také na první pohled chybí ten krok redaktorské korektury, kdy by se měly vychytat nelogičnosti, kostrbaté obraty a dialogy a vše, co nezasvěcený čtenář na rozdíl od autora nemusí správně pochopit. Některé pasáže jsem ze začátku musela číst několikrát, abych pochopila, co se stalo nebo třeba i kdo mluví. Ke konci, když se vše zamotávalo, moje snaha značně upadávala. 

Ráda bych také zmínila, že pro nezkušeného autora je vystavění takového světa od základů (včetně fauny, flóry a kultury) dost velké sousto. Nedělá to většina mnohem vypsanějších autorů, protože je nesmírně těžké přijít s něčím originálním a podat to čtenáři tak, aby se z toho množství informací nezbláznil. Opravdu nestačí říct "je to něco jako velký mravenec, něco jak krtonožka, něco jako dikobraz" a dát tomu vymyšlený název. K tomu přidat trochu těch modrých stromů a sem tam nějakou příhodu z historie, valit na čtenáře jeden nový název za druhým a čekat, že se bude bez problémů chytat. Dávkování informací je v takovém případě ještě důležitější, stejně jako úsloví "opakování je matkou moudrosti" a nepohrdla bych ani seznamem všech cizích názvů na konci knihy, když už jsme u toho. Pokud mohu doporučit autora, který je ve vymýšlení nových světů a dávkování informací opravdu mistr, tak je to Brandon Sanderson (především mám na mysli jeho sérii Cesta králů).

Po stylistické stránce bych také vytkla příliš dlouhé popisy a úvahy. Ty byly z celé knihy sice asi nejlépe napsané, ale snížit množství hlubokomyslných myšlenek (jakkoliv jsou pravdivé) na polovinu by rozhodně svižnosti čtení dost prospělo. Jistou těžkopádnost textu a hlavně dialogů by pravděpodobně korektura spravila. Co mě osobně docela vadilo byly ty anglikanismy. Říct, že použijete "firebally a energetické střely" zavání trošku hraním počítačových her, protože v česky psané knize bych rozhodně taková slova překládala, protože není důvod nenapsat tam prostě "ohnivá koule". Další takový fenomén je spojování výrazů pomlčkami a dělat tak z toho přídavné jméno (např.: Podívala se na něj výrazem jen-počkej-až-se-mi-dostaneš-pod-ruku.), což je něco, co se používá spíš v hovorové angličtině a takhle se to přepisuje jako text. Ale není to moc spisovné a v češtině je to ještě víc neobvyklé. Samo o sobě bych to neřešila, ale tady to bylo používané tak strašně často, dokonce je to někde i dvakrát na jedné stránce, až se z toho stal lehký slovní parazitismus. Čeština má tolik slov, určitě by šly ve většině těchto případů použít a vyhnout se tak takovým kostrbatým výrazům, které se špatně čtou. Stejně jako psaní myšlenek v přímé řeči. Použité vulgarismy a citoslovce mi přišly nevkusné, ale to je asi věc názoru.

Po obsahové stránce kniha v podstatě splnila to, co stálo v anotaci. Krásné exotické prostředí, čtyři hlavní postavy, sem tam nějaké vedlejší dobrodružství a finální řežba s hlavním bossem. Vřelost a poselství skutečně sálá z každé strany. Doslova. Z každé, jak už jsem psala výše. Díky tomu ale příběh dost pokulhává. Respektive tady spíš není. Čtyři hlavní postavy se dostanou do učení materializace, někteří dost prazvláštně, ale budiž. Učení tu moc popsané není, tato část se věnuje jejich seznámení, které na mě působilo dost nuceně. A pak je skupinka - v podstatě ještě dětí - vyslána na extrémně důležité mise, přestože bylo jejich pasování na poutníky takové všelijaké a nemají zkušenosti. Samozřejmě to všechno nějak zvládnou, hned jsou úžasní kamarádi a strašně se milují, občas se zase nenávidí, pak jsou téměř rodina, pak se zase nemůžou vystát,.... veškeré vztahy, jejich vývoj, stejně jako zapojení vedlejších postav byl pro mě naprosto nahodilý chaos. Charaktery také nejsou kdovíjak barvité. Chára je arogantní machr, Kobu je filozofující robot (do teď nevím, jak ho Chára dokázal oživit), Lajla je...holka, Naté je neskutečně ufňukaný (pravděpodobně měl být vůdcem party, ale upřímně, je z nich asi nejméně užitečný, pořád brečí a pořád ho musí někdo zachraňovat). Jeho vztah s Lajlou je také dost nevěrohodný, chvílemi až otravný a působilo to spíš dojmem, že tam chtěl autor prostě napasovat nějakou romantiku.

Jednotlivá dobrodružství na mě působila, jako bych se dívala na náhodný výběr epizod z Naruta. Neviděla jsem v jednotlivých dobrodružstvích smysl, kromě prosté potřeby psát a spát. Každé přineslo nějakou myšlenku, to ano. Ale z pohledu vývoje postav, napětí a celkového děje to bylo spíš nezajímavé. Vše se nakonec propojilo v bitce s hlavním "záporákem", který se objevil až na konci, moc toho neudělal, hlavní hrdinové přežili, všechno dopadlo dobře, ale pro mě byl nesmírný problém se přinutit do čtení. Přečetla jsem už hodně knih, dobrých i horších, dělala jsem spoustu literárních rozborů a obecně platí takové základní pravidlo, že hlavní zápletka má rozvíjet postavu, musí být vystavěna na jejím charakteru a stavět jí do cesty překážky, které budou v nějakém smyslu pro danou postavu osobní výzvou. Existují i knihy, které zápletku řeší jinak, ale nastudovat si alespoň trochu základní teorie nikdy neuškodí. 

Abych ale jen nekritizovala, kniha skutečně nese několik velmi hezkých myšlenek o životě, o světě, o lásce, o přátelství... o čemkoliv, s čím se může ztotožnit každý z nás. To oceňuji. Líbil se mi i celý svět, byl kouzelný, barevný, sice bylo těžké se orientovat ve všech těch nových informacích, ale ve výsledku byl právě svět pozitivem knihy. Také tam byly části, u kterých jsem se i zasmála. 

Asi je třeba autorovi zatleskat za zvládnutý marketing. Dokáže nalákat, jen nevím, jestli tato strategie může fungovat ve velkém. Dvě hezké recenze a pár prapodivných, nadšených a neurčitých komentářů na knižních databázích (z účtů, které z nějakého důvodu čtou jen pouze Jakubovy knihy) možná naláká ze začátku pár lidí, ale časem budou přibývat komentáře těch, kteří se nechali zlákat a nedostali to, co očekávali. Navíc v tomto žánru je tak silná konkurence, že bude těžké se za těchto okolností s Landií prosadit.

Je to vážně škoda, protože jsem se na tuto knihu tak těšila. Přesto si myslím, že má potenciál, jen to bude vyžadovat práci a zase práci. 

P.S.: Na úplný závěr bych chtěla dát příklad věcí, které by asi stály za další zamyšlení a případnou úpravu. Pokud se Chára houpe na větvích "jako Tarzan", nutí mě to zamyslet se nad tím, jestli obyvatelé Landie znají tuto fiktivní postavu z pera E.R. Borroughse. Dále, mají obří mravenci jinou dýchací soustavu než naši běžní malí mravenci? Protože garantuji, že mravenec nebude funět ani oddechovat, protože nemá plíce, ale systém vzdušnic a jeho dýchání je víceméně pasivní proces. A nakonec jeden fakt, který asi není tak podstatný, ale mě jakožto genetika dost zvedne ze židle. Prosím, nemůžete říct, že když máte s někým 75% společných genů, tak je to v podstatě váš klon. Pravděpodobně s vámi ani není příbuzný, protože půjde o úplně jiný živočišný druh. Vezměme v úvahu, že člověk má s šimpanzem 99% společné genetické informace. S banánem 50%. Lidé mezi sebou mají stejné geny, liší se jejich variantami, mutacemi, jejich regulací ... větší rozdílnost je pak v nekódujících oblastech DNA, tozn. vše, co nejsou geny a které je cca 97% (je to složitější, ale snad to pro představu stačí). Klon, je organismus s naprosto stejnou genetickou informací (což je taky složitější, ale to nechceme stranou), jsou například jednovaječná dvojčata vzniklá rozpadem jednoho vajíčka nebo chudák ovečka Dolly vypěstovaná z jedné tělní buňky. Takže, moje doporučení: když píšu sci-fi a zabývám se něčím, o čem nemám přehled, udělám si průzkum, nastuduji fakta a nebo kontaktuji někoho, kdo už to nastudoval (například genetika nadšeného do literatury jako jsem třeba já) a zeptám se, jestli to není blbost ;)

35%

Autor: Jakub Trpiš
Ilustrace: Martina Světlíková
Rok vydání: 2017
Počet stran: 535