Rušné ulice Nového Pekingu se hemží lidmi a androidy. Populaci devastuje smrtící nákaza. Z vesmíru tomu přihlížejí krutí měsíční lidé, kteří čekají na správný okamžik. Nikdo netuší, že osud Země spočívá v rukou jediné dívky...
Šestnáctiletou Cinder považuje většina lidské společnosti za nepovedenou hříčku techniky a její macecha za neúnosné břemeno. Být kyborg ale má i své výhody – mozkové rozhraní poskytuje Cinder nevšední schopnost opravovat věci (roboty, vznášedla, své vlastní nefungující součástky), díky čemuž se stane nejvyhlášenější mechaničkou v Novém Pekingu. Právě tato pověst přivede k jejímu stánku prince Kaie, který potřebuje před výročním bálem opravit porouchaného androida. Princ opravu v legraci nazve otázkou národní bezpečnosti, ale Cinder má podezření, že věc je mnohem vážnější, než jí je princ ochoten prozradit. Cinder touží udělat na prince co nejlepší dojem, ale se všemi plány je konec, když se její mladší nevlastní sestra a jediná lidská přítelkyně nakazí smrtelným morem, který sužuje Zemi už celé desetiletí. Macecha obviní z dceřiny nemoci Cinder a nabídne její tělo pro výzkum moru, což je „pocta“, kterou dosud nikdo nepřežil. Ale netrvá dlouho a vědci zjistí, že jejich nové pokusné morče je zvláštní. Chirurgové, kteří proměnili Cinder v kyborga, něco skrývali. Něco cenného. Něco, kvůli čemu jsou někteří lidé ochotní zabíjet…
Řekněme si na rovinu, neměla jsem moc velká očekávání. Anotace tomu také moc nepřidala. Ale jelikož jde o tak populární sérii a navíc jde o sci-fi retelling na Popelku, tak jsem to musela alespoň zkusit. A ejhle,ono to bylo vážně dobré. Nevím, jak moc velkou úlohu v tom hraje moje slabost pro pohádky všeobecně, ale líbilo se mi to. Jsem ráda, že se mé obavy nevyplnily, protože k retellingům většinou nechovám moc nadšení. Ale tady byl klasický příběh o Popelce tak nějak nenásilně napasován na sci-fi kulisy, že jde vážně o plnohodnotné young adult sci-fi, které je tou popelkovskou myšlenkou spíš inspirované. Jen sem tam se tato inspirace někde přihlásí, já jako čtenář to ocením, jak je to chytře propletené, a jede se dál. Vážně se mi líbila alegorie Popelčina střevíčku a Cindeřiny kyber-nožky. To mě vážně pobavilo. Také jsem ocenila to asijské prostředí.
Příběh skvěle odsýpal, bylo vidět, že má autorka všechno promyšlené, protože tam prostě nebyla hluchá místa, všechno šlapalo jako hodinky. Navíc i když jde o retelling, je to naprosto životaschopný, samostatný a originální příběh, který má s původní pohádkou společný skutečně jen základní námět. Navíc jelikož se jedná o první díl série, rozbíhají se nám tu na nenápadně i další linky, což mi jen dokazuje, že autorka nepsala jen tak, jak jí to přišlo pod ruku, ale myslí dopředu. To je pro mě jako pro čtenáře vážně uspokojivé, protože nejednou jsem četla série, kde bylo naprosto jasné, že autor nepočítal s pokračováním a pak honil zápletku na poslední chvíli. Ale zpátky k příběhu. Nemůžu říct, že by byl nepředvídatelný. I tak mě ale dokázala kniha překvapit.
Cinder je obstojná hlavní hrdinka. Sympatická, vynalézavá a čtenář s ní prostě musí soucítit. Fakt, že je kyborg, jí ve společnosti plné předsudků moc nepomáhá. Ale tohle téma nesmyslného vyčleňování určitých lidí ze společnosti je prostě vděčné téma a myslím si, že neuškodí, když si tu nespravedlnost mladí čtenáři sami očima hlavní postavy prožijí. Trochu mě zaráželo, že Cinder i moc neprožívala (nechcispoilerovat), ale Pivoňčinu dějovou linku. Tam, myslím, mohlo být dáno větší důraz na emoce. V knize jsou samozřejmě další postavy jako princ, zlá královna, macecha (asi nejlepší postava), nevlastní sestry a podobně. Obecně bych asi řekla, že postavy nebyly propracované příliš do hloubky, ale vzhledem k žánru...dejme tomu... to bylo celkem dostačující.
Svět jako takový je solidně vymyšlený a jelikož se zatím nezabíhalo příliš do detailů, tak jsem tam nenašla nějaké do očí bijící nesmysly. Kromě jednoho a tím je letumóza - nákaza, se kterou bojuje celý svět. Já chápu, že autorka není mikromiolog nebo jiný odborník přes infekční onemocnění a většina čtenářů také ne. Ale neškodilo by si nastudovat alespoň základy, aby tahle fiktivní nemoc neplnila jen funkci příběhového prvku, který funguje tak, jak se to autorce hodí. Více dole pod recenzí*.
Shrnuto a podrženo, je to velmi zábavné a nenáročné čtení, které potěší nejen mladé čtenáře. Na rozdíl od jiných retellingů přidává do příběhu to NĚCO navíc, takže nejde jen o převyprávění známé pohádky, ale o skutečně originální napínavý příběh. Jsem vážně zvědavá, jestli si série udrží nastavenou laťku i v dalších dílech.
70%
*Letumóza: Podle Cindeřina informačního systému je letumóza infekční onemocnění, jehož příčina je neznámá, lék se nedaří najít, má čtyři stádia a je smrtelné. Zabíjí miliony lidí po celém světě. Víc nechci spoilerovat. Ale tohle prostě platí a je to asi vše, co o letumóze víme po většinu děje.
1) Je celkem pravděpodobné, že není lék, když nikdo neví, jaká je příčina nemoci, že?
2) Jak je možné, že nikdo neví, jaká je příčina nemoci? Se vším tím vybavením, kterým tamní výzkumníci disponují, a možnostmi studia na kyborzích (jakkoliv nehumánní to je) by měl být výzkum o dost jednodušší.
3) Oni používají choroboplodné zárodky té nemoci, aby infikovali pokusné subjekty. Co to znamená?Že zřejmě vědí, co tu nemoc způsobuje. Také kontrolují potenciálně nakažené lidi testem krve. Když něco diagnostikuji, musím vědět, co to je, ne?
4) Pokud to tedy je nemoc způsobená nějakým organismem (pravděpodobně vir, bakterie, prvok atd.), jako první se nabízí léky určené proti těmto patogenům. Samozřejmě můžou být patogeny rezistentní, u antibiotik se to stává běžně. Pak přichází náročnější výzkum, ale jsem si téměř jistá, že pokud jsou vědci schopni udělat plnohodnotného kyborga na takové úrovni, tak by mohli být otevřenější například některým genovým terapiím a podobným kontroverznějším metodám, které jsou mimochodem teoreticky dostupné už dnes, jen jejich používání je trochu zamotaná záležitost.
5) Jak se ale vůbec tahle nemoc přenáší? Jeto vzduchem? Jídlem, vodou? Krví? Pokud z výše uvedených informací víme, že patogen je v krvi, přenáší se například jako HIV? Proč je ale tedy tolik náhodného výskytu napříč společností po celém světě? A pokud se tedy (nějak) přenáší vzduchem a patogeny můžou chvíli přežít bez hostitele například na oblečení (jak bylo doktorem v knize naznačeno,i když si to neumím moc představit), proč Cinder může chodit do karantény sem a tam a nikdo jí při odchodu nevezme od hlavy k patě alespoň nějakou desinfekcí.
No, chápu, že moc čtenářů tohle asi řešit nebude, ale mě to celkem drásalo mou přírodovědeckou část mozku. Sice to nic nemění na tom, že se mi kniha líbila, ale jen jsem si chtěla postěžovat. A doporučit vám, pokud byste někdy psali nějakou podobnou knihu, abyste si nevymýšleli takové věci jen tak z patra a udělali si alespoň základní přehled o tom, jak daná problematika funguje.
4) Pokud to tedy je nemoc způsobená nějakým organismem (pravděpodobně vir, bakterie, prvok atd.), jako první se nabízí léky určené proti těmto patogenům. Samozřejmě můžou být patogeny rezistentní, u antibiotik se to stává běžně. Pak přichází náročnější výzkum, ale jsem si téměř jistá, že pokud jsou vědci schopni udělat plnohodnotného kyborga na takové úrovni, tak by mohli být otevřenější například některým genovým terapiím a podobným kontroverznějším metodám, které jsou mimochodem teoreticky dostupné už dnes, jen jejich používání je trochu zamotaná záležitost.
5) Jak se ale vůbec tahle nemoc přenáší? Jeto vzduchem? Jídlem, vodou? Krví? Pokud z výše uvedených informací víme, že patogen je v krvi, přenáší se například jako HIV? Proč je ale tedy tolik náhodného výskytu napříč společností po celém světě? A pokud se tedy (nějak) přenáší vzduchem a patogeny můžou chvíli přežít bez hostitele například na oblečení (jak bylo doktorem v knize naznačeno,i když si to neumím moc představit), proč Cinder může chodit do karantény sem a tam a nikdo jí při odchodu nevezme od hlavy k patě alespoň nějakou desinfekcí.
No, chápu, že moc čtenářů tohle asi řešit nebude, ale mě to celkem drásalo mou přírodovědeckou část mozku. Sice to nic nemění na tom, že se mi kniha líbila, ale jen jsem si chtěla postěžovat. A doporučit vám, pokud byste někdy psali nějakou podobnou knihu, abyste si nevymýšleli takové věci jen tak z patra a udělali si alespoň základní přehled o tom, jak daná problematika funguje.
Originální název: Cinder
Autor: Marissa Meyer
Překlad: Jana Zejmanová
Rok vydání: 2012
Rok vydání originálu: 2012
Nakladatelství: Egmont
Počet stran: 389
Žádné komentáře:
Okomentovat